Blog

Hledat na stránce

logo

Vlci, supi, šakali a orli – to je zkrátka nabídka, která se neodmítá.

Alespoň ne u fotografa přírody. Když mi bylo nabídnuto, abych jel fotit tato nádherná zvířata do Bulharska, neváhal jsem ani minutu. Slovo dalo slovo a v lednu jsem vyrazil se skupinou šesti fotografů (Bohdan Němec, Ondřej Prosický, Martin Tomáš, Dušan Veiner a Michal Buček) směrem Rodopy v Bulharsku.

Česko - Slovensko - Maďarsko - Srbsko - Bulharko. Vidina 16 hodin v autě byla nekonečná. Díky prázdným silnicím a nadějným představám plných paměťových karet bylo toto utrpení snesitelnější. Když jsme se blížili k cíli naší cesty (město Madzharovo), byly vidět velké sociální rozdíly v porovnání s Českou republikou. Lidé na Balkáně žijí výrazně chudším životem. V okolí Madzharova je hlavním živobytím chov dobytka. Nenajdete zde žádné fabriky nebo kanceláře. I to nebo snad právě to umožňuje zachování divoké nespoutané přírody. Krásné hory, čisté řeky a dokonalý klid. To je místo, kde každému milovníkovi přírody zaplesá srdce.

Bulharské ráno v Rodopech. Foto: Petr Salinger

Když se setmí, dějí se divy
S přibývajícím šerem se na střechách začínají objevovat malé sovičky. Nepozorné oko si jich skoro ani nevšimne. Vykukují zpoza komínů a mrkají na vás velkýma očima. Sýček obecný (Athene noctua) zde má výborné podmínky. Zemědělství zaměřené na chov dobytka a spoustu opuštěných nebo polorozbořených domů jim dává možnosti k hnízdění i dostatek potravy. Věnovali jsme jim ale jen jeden večer. Jednalo se spíš o pozorování než o focení, protože nám počasí příliš nepřálo a silný vítr mařil jakýkoli pokus o snímek. Další noci byli našim hlavním cílem vlci a supi.

Supi na skálách, ale ne na kartách
VV Bulharsku se vyskytují dva druhy supů: sup bělohlavý (Gyps fulvus) a sup mrchožravý (Neophron percnopterus). Zatímco sup mrchožravý se zde vyskytuje pouze v hnízdní době, sup bělohlavý je zde celoročně. Jedná se o impozantní ptáky. Jejich křídla mají rozpětí okolo 2,5 metru a jsou po stranách zakončena prstovitými letkami. Na nebi je poznáte bez zaváhání, připomínají obří plachtu. Jejich zbarvení je hnědé s lehce opeřeným bílým krkem. Zajímavostí je, že díky bakteriím v žaludku dokáží strávit i nahnilé maso.

My jsme je většinou viděli posedávat na vrcholcích skal, odkud nás bedlivě pozorovali. Když se poté v hejnu vznesli, byla to úžasná podívaná. Ladně kroužili na obloze bez jediného zamávání křídel. Bohužel nám příliš šancí na dokumentaci nedali. Změnilo se počasí a výrazně se oteplilo. Teploty přes den se pohybovaly okolo 10°C a v noci spadly lehce pod nulu. I to ale stačilo, aby se v ptácích začaly bouřit hormony, a místo nabízené mršině se věnovali milostným hrátkám. Focení také ztěžuje jejich opatrnost. Než začnou hodovat, vyšlou na místo tzv. skauty, kteří prověří míru bezpečnosti u mršiny. Jsou extrémně opatrní a vyplaší je jakýkoli podezřelý pohyb nebo zvuk. Nedají vám jedinou možnost udělat chybu. Teprve když zjistí, že je místo opravdu bezpečné, pustí se do hodování. Takové štěstí bohužel jsme neměli. Díky počasí a choutkám supů byla hejna nervozní.

Královská hostina
Orel skalní (Aquila chrysaetos) je druhem, který u nás dostává jednu ránu za druhou. Je neustále likvidován a pronásledován, a proto je jeho výskyt v České republice velkou vzácností. Když si tento krásný pták sedl kousek od nás, nikdo ani nedutal a bylo slyšet jen klapání závěrek. Na újedi se nám vystřídalo několik orlů. Dalo by se říct, že nebyl den, aby se na chvilku nestavili. Někdy to byl jen moment, kdy přiletěli, popadli kus masa, a byli pryč. Byly ale i chvíle, kdy nám dali dostatek příležitostí pokochat se jejich majestátností. Připravili nám tak úžasné momenty při dlouhém čekání v mrazivých krytech.

Šakalí návštěva a vlci z vyprávění
Obrovskou radost mi udělal šakal obecný (Canis aureus). Když jsem ho poprvé uviděl, byl jsem ještě rozespalý a nevěděl jsem, kam ho zařadit. Na lišku to bylo velké, na vlka zase malé. Až po několika sekundách mi docvaklo, s kým že mám tu čest. Šakal zatím na nic nečekal a namířil si to přímo k hostině, kterou jsme připravili. Bylo vidět, že je to opravdový labužník. Na mršině dával přednost vnitřnostem. Nebyl pro něj problém zabořit hlavu hluboko do útrob a tahat odtud střeva. Jednou se dokonce vynořil i se slezinou. Tato podívaná trvala chvilku. Pak si všiml kusu masa opodál, popadl ho, a jak rychle se zjevil, tak rychle byl i pryč. Některé z nás ten den přešla chuť k jídlu, ale úžasný zážitek zůstal už napořád.

Šakalí hostina. Foto: Petr Salinger


Hlavním cílem však byli vlci. Do poslední chvíle jsme doufali, že je aspoň zahlédneme, ale nestalo se tak. Na místa, kde jsme fotili pravidelně, chodili bohužel jen v noci. Zůstávalo zde po nich spoustu stop, včetně roztahané mršiny.Taková je ale příroda. Není to zoologická, kde si člověk zajde k výběhu, a může pozorovat zvířata třeba celý den. Mnoho lidí by řeklo, že se nám toho moc vyfotit nepovedlo. Já na druhou stranu říkám, že se nám toho povedlo hodně. Orel skalní, šakal obecný, viděli jsme supy a sýčky. Do výčtu musím přidat krkavce a vrány šedivky. Celkově tak považuji výpravu za úspěšnou. Když k tomu připočtu nádhernou přírodu, skvělé jídlo a pohostinné lidi, odvezli jsme si krásné vzpomínky (a já k tomu rýmu jako trám :)), a ty jsou přece k NEZAPLACENÍ.

logo
Kostelany nad Moravou 296
686 01
Tel.: 776 020 906
e-mail: PetrSalinger@seznam.cz
Facebook

Na fotografie se vztahuje
licenční ujednání a autorský zákon.

Rychlé menu